Letní pohoda? Kéž by…
15. srpna 2010 v 10:00 | Petr Vágner
Opravdu jsem si myslel, že letošní léto bude konečně alespoň trochu odpočinkové, že se budu věnovat hlavně rodině, relaxu, koníčkům… Ale stejně jsem práci neutekl. Když už totiž máte pocit, že ten další den bude ten vysněný volný a začnete vymýšlet, jak ho naplníte, je jasné, že zafunguje zákon schválnosti a místo spánku do dvanácti, dobrého oběda a kina nakonec strávíte půl dne zavřený ve studiu a druhý půlden na schůzkách kvůli práci budoucí.
Ale abych nelhal, týden jsem dohromady dal a vydal se k moři, i když by možná v tomhle případě bylo lepší jet k rodině na Moravu. Vyhnuli bysme se tak alespoň zpožděným odletům, dítěti poštípanému komáry po celém těle, na poslední chvíli vybíranému hotelu (což vždycky dopadne špatně) a spoustě dalších nepříjemností. Alespoň že na cestě tam jsme na letišti narazili na kamarády z kapely UDG a celé to čekání tak bylo s touhle vtipnou partičkou snesitelnější. Pobyt se pak dal od bazénu s vychlazeným drinkem v ruce docela zvládnout, i když naučit dceru zabíjet všudypřítomné komáry jsem v jejích dvou letech původně neplánoval. Ale jak jsem zjistil, docela ji to v kombinaci s celodenním pobytem ve vodě a organizováním zábavy všem okolo si hrajícím cizojazyčně mluvícím dětem bavilo.
Návrat ve čtyři ráno byl krušný, a protože neplánovaně pozdní, jel jsem rovnou na vysílání do rádia. Hned potom do studia natáčet spoty a vlastně až do večera práce, práce, práce. A v tomhle duchu se nese skoro celý zbytek letošního léta. Vstávat ve 3.30 ráno už jsem si ostatně zvykl, i když se mi teď čím dál častěji stává, že se ideálně v neděli probudím ve tři, potichu zakleju a jdu se umýt a obléct, abych ve čtvrt na čtyři zjistil, co je vlastně za den a že výjimečně nevysílám!
Dopřál jsem si vlastně taky pár dní na kickboxovém soustředění a musím říct, že tam jsem se taky pěkně zničil. Škoda, že jsem kvůli práci zase musel odjet dříve, ale těch několik dní fyzické dřiny stálo za to, i když ty modřiny a odřeniny ani nespočítám. Jen mě mrzí, že kvůli proměnlivému počasí letos nestíhám tolik skákat padákem. Když už mám totiž čas na letiště zajet, tak se buď zrovna neskáče, nebo prší…
Ale nestěžuju si. Jsem vlastně rád, že práci mám, spousta kamarádů z branže by za to moje vstávání do rádia, vysílání na Óčku, moderování akcí nebo dabingy a spoty dala klidně celé prázdniny. A tak mi nezbývá než si užívat aspoň sem tam volný půlden, který věnuju rodině. Za pár dní mě totiž čeká natáčení pohádky se Zdeňkem Troškou a jak to tak znám, zase se doma nějakou dobu neobjevím…
Radim Novák v reálné akci
26. dubna 2010 v 13:19 | Petr Vágner
Konečně se mi poštěstilo zažít to na vlastní kůži. Toho rána jsem nastoupil do služby jako člen lékařského týmu u pražské záchranky. Pro mě naprosto výjimečných deset hodin a zážitek na celý život, pro lékaře, kteří jezdí se záchrankou dennodenně, asi den jako každý jiný.
Po instruktáži na centrále přijíždím se svým průvodcem do Nádražní ulice, kde má stanoviště výjezdní skupina sanitek a lékařských vozů. Jako každý fasuju na příjmu oblečení skutečných záchranářů, prohodím pár slov se zkušenými parťáky pro dnešní den doktorem Petrem Mikuleckým a Martinem Trhlíkem a za chvíli už vyrážíme. Můj první výjezd!
Vyrážíme k "dopravce", bouračce aut se zraněním. Jedeme stylem rendez-vous (řidič plus lékař - a tentokrát i já, sanitka doráží na místo později). Uháníme zacpanou Prahou, na červenou mezi kolonami aut a v té rychlosti jen postřehnu otázku řidiče: "Máš s sebou pytlík?" Tahle otázka mi na klidu moc nepřidá a tajně doufám, že ho nebudu potřebovat! Jsme na místě. Jde o čelní náraz do auta, druhé prchající auto zastavili policisté o několik ulic dál. Všude změť střepů, úlomky plastů, pomačkané plechy, houkačky...
Vůbec nevím, co mám dělat. Doktor Mikulecký na mě jen s ledovým klidem houkne: "Vem defibrilátor, límce a pojď za mnou!" Řidič mě instruuje, kde jaké věci ve voze jsou a sám bere kufřík s léky a dalšími potřebnými věcmi. Dozvídám se diagnózu pacienta, který je v šoku, ale při vědomí, s oděrkami a otřesem mozku. Na to, že to na místě vypadá jako po výbuchu bomby, měl velké štěstí. Přítomní policisté mě kupodivu berou jako profíka a v běhu mě zasypávají otázkami, jak to vypadá a co mu je. Mumlám něco, jako ať vydrží, že se na něj musíme nejdříve podívat a oni mi s respektem pomáhají a uvolňují cestu.
Na místě se mnou doktoři jednají jako se sobě rovným, členem týmu. Žádné jen se dívej, nepřekážej, zůstaň v autě. Všechno mi vysvětlují a ukazují. Sem tam někdo podotkne, že tohle už jsem musel přece dělat… Dokonce pacientovi dávám dlahu a fixuju ruku, uvazuju škrtidlo nebo jinak asistuju při práci. Hotovo! Odvážíme zraněného do nemocnice, kde si ho přebírá nemocniční personál, a my si dáváme prví kafe. Sice z automatu, ale je to prý rituál.
Když se vrátíme na základnu, ohlašují nám další výjezd! Jakmile dorazíme na místo, už vím, co mám dělat. Beru věci a běžím s ostatními do třetího patra. Na toaletě leží mladý muž a těhotná přítelkyně ze sebe rychle chrlí informace. Vypadá to na nevolnost a závratě z vyčerpání. I když se to zdá jako banální případ, nemuselo to dopadnout tak dobře. Nakonec má ale i tenhle příběh šťastný konec a končí v nemocnici.
Na základně pak chvíle odpočinku, a tak se vyptávám našeho řidiče, jestli se mu někdy nechce zběsilou jízdou na červenou taky uhánět i v civilním autě. Uměje se. "Po třech nočních se mi třeba stalo, že jsem při výjezdu k případu zastavil na červenou na semaforech a doktor mi povídá: Co děláš, jedeme! A já na to: Čekám na zelenou!" V tu chvíli pípne na pageru zpráva o dalším výjezdu. Naskočíme do auta a jedeme. Ani se nestačím zeptat co je to tentokrát a už jsme na místě. Beru věci a běžím, ještě než stačí dorazit houkající sanitka. Dělníci tady rekonstruují dům a my už od vchodu slyšíme neskutečný křik. Beru schody po třech. Ve čtvrtém patře leží na zemi chlap jako hora, kope kolem sebe, hází rukama a řve jako Tarzan. Drží ho tři chlapi ze stavby a snaží se ho uklidnit, ale nedaří se. Za mnou přibíhají dva saniťáci a snaží se muže zpacifikovat. Pomáhám jim, ale i nám čtyřem nám to dává pořádnou fušku. Chlápek dostává injekci na uklidnění, ta nezabírá, a tak mu doktor dává další. Najednou zjišťujeme, že pacientovi slábne puls. Nastává resuscitace. Podávám lékaři fyziologický roztok, další medikamenty. Práce všech působí naprosto sehraně, každý přesně ví, co má dělat, jen tu a tam nás náš lékař instruuje. Všichni jsme zpocení, umazaní od prachu, ale nikdo neodpočívá, makáme. Když podávám defibrilátor, je mi jasné, že jde do tuhého. Dělník se pod elektrickým výbojem jenom zatřese, jeden ze saniťáků mu provádí masáž srdce. Znova výboj z defibrilátoru, znova oživovací pokusy… Dívám se o patro níž, kde stojí ostatní dělníci a policisté a sledují každý náš pohyb. Jsou potichu. A je konec! Po tři čtvrtě hodině resuscitace lékař jasným gestem a výrazem ve tváři oznamuje úmrtí. Zapisuje všechno do formulářů a prosí, ať donesu prostěradlo. Zřejmě mozková příhoda, ale i s takovými případy se musím smířit…
Každý z těch asi deseti výjezdů s sebou přinesl nějaký nový poznatek, zkušenost, která se dá použít kdykoliv v životě, ale i při natáčení seriálu Ordinace. Na co vás ale nikdo nikdy nepřipraví je smrt. Bohužel i ta je součástí práce záchranářů.
Cestou zpět hlásíme operátorce, že potřebujeme čas na doplnění léků a potřebného materiálu. Čas dát si pořádné povzbuzení, které mi nabízí náš řidič s úsměvem: "Tak co doktore? Zasloužíte si kafe, udělám vám ho."
Ten den jsme se opravdu nezastavili a já měl štěstí (jestli se to tak dá říct) na spoustu různých případů. Někdy mě dokonce i sami pacienti poznali a ptali se, jestli nejsem z Ordinace!:-) Já si na doktora Nováka v seriálu v podstatě jen hraju, ale můj největší dík a respekt patří všem skutečným záchranářům, kterých si obrovsky vážím. Tahle služba mi dala víc, než všechny herecké přípravy na moji roli.
A musím přiznat, že se mě "kolegové" i ptali, jestli nechci pověsit herectví na hřebík a jít dělat k záchrance. Ale myslím, že tuhle práci raději přenechám profíkům. Zatím:-) A skládám jim obrovskou poklonu za to, co dělají! Doufám, že i vy…
Adrenalin na České Miss
28. března 2010 v 22:28 | Petr Vágner
Tak je to za námi. Tři měsíce příprav a dřiny a finálový večer České Miss byl pak během chvilky pryč. Ale stálo to rozhodně za tu námahu, alespoň u mě. Adrenalinové vizitky dvanácti krásek, které musely překonat kolikrát i své největší fobie a zároveň zapůsobit co nejvíce pozitivně na diváky a publikum, mi daly pořádně zabrat! Ale myslím, že se díky režisérovi povedly na výbornou!
Musím přiznat, že u některých slečen jsem si opravdu nebyl jistý, jestli to své "překvapení" skousnou. Třeba Carmen Justová, která měla za úkol ochutnat housenky a cvrčky. Vybízel jsem ji k tomu tak dlouho, až je nakonec opravdu snědla a navíc živé! Vyrazila tím dech nejenom mně, ale i režisérovi, protože živí byli jen na vystrašení a připravený byl pro ni talíř se smaženou havětí…
Abych finalistky jako správný gentleman podpořil, absolvoval jsem adrenalinové zážitky s nimi. Hned u Terezky Maláčové se však ukázalo, že to nebyl moc dobrý nápad. Když jsem po jejím vybídnutí ochutnal syrové pštrosí vejce, okamžitě se mi vybavily vzpomínky na hereckou školu, kde jsme (prý kvůli lepší barvě hlasu) kloktali syrová slepičí vajíčka. Můj žaludek tak byl během chvilky vzhůru nohama, ale pro Terku to byla brnkačka!
Hodně zajímavá cesta byla i na Slovensko za tygry. Tohle zvíře už samo o sobě budí respekt a ještě když ho máte krmit holýma rukama… Ještě že si Christina Zidková s rouškou na očích před klecí s tygry stále myslela, že je to zvuk bagru. Nevím, jestli to bylo strachem nebo zimou, ale v kleci jsme se pak klepali všichni. O to více, když se třeba malý lev vrhl i na režiséra Pepého…
A někdy stačí i houpačka 25 metrů nad zemí, abyste si užili tu správnou dávku adrenalinu. Třeba jako Káča Votavová, která tuhle disciplínu absolvovala (kvůli hezkým záběrům hned několikrát). Když jsem to zkoušel i já, ptala se mě, jestli jsem měl taky sevřené srdce. Tak jsem jí řekl, že já spíš něco jiného. :-)
Musím přiznat, že chvíle hrůzy člověk (a hlavně Veronika Machová) zažívá třeba i s potkanem v náručí a tarantulí na těle. Řeknete si, že oproti tandemovému seskoku je to nic, ale buďte jenom v plavkách a nechte po sobě běhat obří pavouky, kteří vás můžou ze stresu i kousnout! :-)
Natáčení ale někdy vyžadovalo připravit více disciplín v jednom dni, což se stalo třeba u Karolíny Rédlové, Terezy Kučerové a Péti Musilové. Pro holky to sice znamenalo mít hodně odvahy a možná i zpestření dne, ale pro mě to byl masakr! Ráno jsem třeba seskočil s padákem na zádech ze tří kilometrů volným pádem v mínus dvaceti (pro Péťu věc, kterou si vždycky přála zkusit a užila si ji), kolem poledne mě spolu s Terezkou (která se celou dobu smála) vystřelili v kouli do vzduchu a odpoledne nás pak ještě s Karol posadili do kyvadla s přetížením 4G a rychlostí 120km/min. K večeru už jsem trochu začal režiséra nenávidět a zahlásil do kamery i pár peprných vět. :-) To už pak opravdu poznáte, kde jsou vaše hranice!
Každopádně musím smeknout před všemi dívkami, které musely a úspěšně absolvovaly adrenalinové disciplíny na jedničku! U spousty věcí bych se rozmýšlel i já, být soutěžící, ale ony do toho šly naplno, a tak mají můj obrovský respekt! Holky, díky. Jsem rád, že jsem vás poznal! :-)
Pařím, paříš, paříme...
28. února 2010 v 20:25 | Petr Vágner
Tak už dostali i mě. Ten moderní svět sociálních sítí, online komunikace a blogů všech o všem a pro všechny… A tak se i já dneškem zařazuju do armády blogerů a pokusím se občas dostat k počítači, abych shrnul, co se právě děje v mém životě.
Poslední dny a týdny jsou to hlavně nespočetné večírky a společenské akce, což je pro mě při mém pracovním vytížení tak trochu čára přes rozpočet. Někdy se totiž akce vyvede tak, že s kamarády pařím, pařím, až najednou zjistím, že musím do rádia, kde mám nástup každé ráno ve čtyři. Pak hned další práce a takhle jedu až do večera, kdy už mi nepomáhají ani kávy kombinované s redbullem. Ale to asi znáte všichni, o tom jsem vlastně vůbec psát nechtěl. Mnohem zajímavější je, s kým se to obvykle takhle "vyvede".
Co se týče Ordinace, musím říct, že zdatnou "pařmenkou" je třeba Míla Bittnerová. I když na to tahle křehká sestra Slavíková nevypadá, je to ten typ člověka, který dokáže táhnout svým smíchem zábavu napříč sálem až do rána. Podobně je na tom i Martin Písařík alias doktor Všetečka. Má podobný smysl pro humor jako já, takže máme trochu problém točit spolu, protože se celým natáčením prosmějeme, ale ani na party nikdy nezkazí náladu. A když k tomu navíc vezme kytaru do ruky… Odvázat se dokáže i primář Frynta - Honza Šťastný, toho jsem zažil i u veselých tanečků a doktora Mázla Petra Rychlého asi jako baviče s nekonečnou zásobou vtipů dobře znáte.
A z jiných lidí, se kterými se takhle po večerech vídám, musím vyzdvihnout sportovce. Nezdá se to, ale ti, kdo většinu času tráví v posilovnách a na trénincích a pak zobou zeleninu a maso, si to pak dokážou parádně užít jednou za čas na večírku - viz jakákoliv noční akce s mým trenérem kickboxu Martinem Zavoralem a podobně "postiženými".:-)
Takhle bych mohl dlouho pokračovat, ale vlastně se už musím omluvit. Pro dnešek končím, jdu totiž na další akci. A tentokrát doufám, že se mi podaří i něco málo naspat.:-)